6)  Tammy (25.11.2011 19:35)

Poprvý mám pocit, že nemám co napsat. Prostě nemůžu uvěřit, že Vítek klidně odešel z tohoto příběhu. Žádný drama, jen klid. Možná proto mě to dostalo víc, než obrovské leknutí, a pak šok. Klidně řádek po řádku jsem četla, jak Vítek mizí a Zuzka s Danem vše zvládají. Je to opravdu divné, protože jsem byla zvyklá, že přijdu domů, a tam nemocný, ale stále šťastný Vítek se Zuzkou, jak prožívají svoje štěstí, ale při tom i to jedno z nejhoršího, co se může stát. A Dan. Uvědomuju si, že píšu jakoby povídka končila, ale nemůžu si pomoc, samozřejmě se těším na další kapitoly, ale bude to jiné. To na co jsem začínala čekat někdy v půlce napsané povídky je tu. Doslova se klaním, i když to zní divně, protože si to napsala nepřekonatelně, jedinečně.

5)  Nosska (25.11.2011 14:34)

Nééé, i když se k tomu celou dobu schylovalo, tak jsem pořád doufala, že ona nebude ta, kdo to skončí. Jo, já vim, jemu už je teď dobře, ale ona s tim musí žít. Asi to zní divně když jsou to literární postavy, co?
Tohle bylo naprosto bezkonkurenční, úžasná povídka, jedna z mála, která dýchá realitou. Díky

4)  Bosorka (25.11.2011 12:18)

Jo, měla jsem pravdu! Zase jsem to vořvala!
Sarko - jsem si teď dohledala tvůj úplně první koment k této povídce - a sadisticky mě těší, že tě dostala tak, jako nás všechny

3)  sakraprace (25.11.2011 10:28)

Ježiši, to prostě...já tu brečím, dítě na mě zmateně zírá a já to nemůžu ukočírovat.
Jsi machr, ale vůbec nechápu, jak jsi to dokázala napsat.

2)  Twilly (25.11.2011 09:39)

Mišut, taky je mi ctí tě znát... tohle neumí napsat jen tak někdo. Víš, že řvát budu jinde, tady ne, přesto, že to k bulení přímo vyzývá, ale tady mohu napsat jen jediné: DĚKUJU TI MOC za tuhle povídku

1)  SarkaS (25.11.2011 01:22)

Vole, Mibel... Bylo to od začátku jistý a jasný, ale ty vole... Takhle jsem už dlouho nikoho neořvala. Popsala jsi to neuvěřitelně. Celou dobu to bylo jakoby distancované a pak na konci pecka a všechny ty emoce mě dostaly. Jsi mistr, ale ten ucpaný nos ti nedaruju