10)  emam (01.03.2014 21:09)

Arven, moc děkuji za tvůj pohled. Máš naprostou prvadu a já to hned neviděla. To se mi občas stává asi jako každému psavci, že se mi příběh tak nějak píše sám a já až s odstupem zjiěťuji všechny jeho vrstvy. Tu píseň neznám, ale určitě si ji vyhledám
Kočičko, vidíš, není to zas tolik smutné

9)  Arven (26.02.2014 11:04)

Víš, Emam, ač byl příběh, který se odehrával v pozadí (jak Elizabeth přišla o zrak), krutý, samotný příběh byl... jak to říct... hluboký. Ona totiž došla klidu a štěstí, i když jinak, než by si každý představoval, než by si ona sama představovala. Jsem převážně fantasy čtenářka, ale radost dokáži najít i v příbězích, které mají hloubku. Tahle má. Je jiná, je krásná. A když mám hodně blbou náladu, tak si nikdy nepustím veselou hudbu, ale takovou, která nasytí zraněné srdce - smutnou, melancholickou (viz píseň Kilkelly od Asonance, či Loreena McKennit, apod). Proto mi Tvá povídka zlepšila náladu.

8)  HMR (25.02.2014 21:40)

no, tak jsem si to tedy přečetla...
přiznávám, že mě některá tvá slovní spojení fascinují... nemohl dosáhnout na nastavenou dlaň, tak vstal, potřásl jí a pak se zase posadil... usměvaná tvář se zahalila do šedého mraku, jakoby někdo zhasnul světlo...
je to... smutné... ale to myslím, víš... ne kvůli slepotě, ale kvůli zlu, kterému se nemůžeme vyhnout... nikdo z nás... ten chlapec už to tuší /šikana/, ale ještě pořád tu jsou rodiče, aby ho zachraňovaly, jenže co dělat, když už nás rodiče nemůžou zachraňovat? když už není nikdo kdo by nás zachraňoval... co si má člověk počít sám?
já říkala, že nejsem v náladě na smutné povídky...
mimochodem... proč Elizabeta?

7)  emam (24.02.2014 22:05)

Moc vám děkuji za vaše komentáře. Nesmírně mě potěšili, protože jsem si obsahem a formou sdělení nebyla vůbec jistá zda je ke čtení
Kalamity, díky za korekturu a tvou laskavou přízeň
Row, snad jsem tě tím moc neotrávila Já se časem pokusím i o něco (snad) neškodného
Katuško
Arven, věřím na anděly, ale abych pravdu řekla, to nebyl ten důvod proč jsem to napsala Jsem ráda, že ti povídka zlepšila náladu, i když přiznávám, že mě to trochu překvapilo. Mile překvapilo

6)  Arven (24.02.2014 14:02)

Díky za tu povídku, zlepšila mi náladu. Věříš na anděly, že jsi ji napsaly, nebo jen prostě doufáš, že jsou? Lidé tak strašně moc chtějí, aby všichni byli stejní. Ale to nejsme, a ani nikdy nebudeme. Přesto podle komentářů vidím, že nás povídka zasáhla všechny podobně. Děkuji Ti za ni.

5)  Nikkitz (23.02.2014 11:33)

Wow .. Nemám slov,úžasný!

4)  SestraTwilly (21.02.2014 21:11)

Taký smutný príbeh a vlastne sa dá povedať,že aj príbeh o ľudskej hlúposti,zlobe a nepochopení.Je to v nás ľuďoch ničiť tých,ktorí sa odlišujú od nás...niekedy takýto ľudia končili na hranici,dnes v blázinci.Veľmi dobrý príbeh Ema a bohužiaľ veľmi pravdivý...

3)  Rowana (20.02.2014 19:07)

Uff. Pěkně drsná povídka. A z počátku se tvářila tak nevinně.
Teď nad tím budu zase pořád přemýšlet, ach jo.

2)  Tethys (19.02.2014 23:22)

Zvláštní, ale krásné.
Zvláštní, ale smutné.
Tahle povídka patří do ojedinělé kategorie povídek, které nutí čtenáře k zamyšlení, za což děkuji. Takových moc není a já jsem ráda, že jsem si tuhle "pohádku" mohla přečíst - a ještě na dobrou noc.

1)  KalamityJane (19.02.2014 22:21)

Hezké a smutné, pořád jsem tak nějak tušila a doufala, že se pletu... Některé dříve používané psychologické metody - škoda mluvit těším se na další tvé příspěvky.