Nevím, proč zpětné zrcátko. Asi protože pohled do něj nám ukáže věci v úplně jiném světle.

Někdy prostě dojdou slova,...

tohle je ten případ; jeden z mnoha,...

Já rýmuju stále, zas a znova,...

a právě teď mi tohle v hlavě klová...

Jen vaše, Iwka <3

Vídám tady články nebo verše ublížených duší dospívajících... nedivím se jim. Nebyla jsem jiná a moje duše ve věku čtrnácti či kolika let byla rozervaná úplně stejně. Jenže těch let mi přibylo a já jsem náhle v opačné roli... a vážení, nebolí to o nic míň.

Má třetí báseň.

Tentokrát jsem si zní však udělala tak trochu zpovědnici. Bylo to čerstvé a muselo to ven. A já se rozhodla to sem dát. Právě proto sama píšu varování, že to možná nebude natolik záživné, jak byste si sami - a já vlastně taky - přáli.

Vím, že to nebude číst. Ale svou mámu moc miluju. Chtěla bych, aby to věděla.

Iwka

Hlasím se s druhou poetickou tvorbou zde uveřejněnou =)

Nejde o žádnou tekutinu. Jde o ten "pramen", z kterého bysme nejspíš všichni chtěli jednou pít.

Prýýý se tomu říká láááska...

Příjemné čtení,

Iwka

Další báseň z mého šuplíku :)

Takový příběh stlačený do pár řádků s verši. Bohužel, občas se i takové příběhy přihlásí o své slovo a životní cesta vezme pero do ruky a začne psát...

Snad se bude líbit, není to nic převratného :) Za komentáře budu vděčná :)

Piškot

Taky tak vášnivě milujete tělocvik a tělocvikáře jako já? Je to z konce školního roku, kdy nás nutil běhat dvanáctiminutovku...

Doufám, že tu žádní tělocvikáři ani tělocvikářky nejsou, a pokud ano, rozhodně je tím nechci urážet.

Je to docela krátké, ale snad vás to pobaví...

Nesmějte se mi. Psala jsem to v posledních dnech před patnáctinami, tedy před dva a půl rokem. Naši mi všechno zakazovali, nic jsem nesměla a ze všeho nejvíc jsem si přála být starší.

Ve škole jsme dostali za úkol napsat básničku o sobě a tohle mi vzniklo. Sice jsem na tom udělala pár úprav, ale v podstatě jen v čárkách...

Vím, že se to moc nerýmuje...

Taky jste někdy propadli zoufalství? Tomu pocitu, že nemáte šanci vyhrát ani za pytel zlata?

Někdy to prostě přijde a pak to musí ven...

Je to tak... tři roky zpátky, když jsem měla období psaní básniček. Tehdy vznikla i tahle, kterou jsem nějak ventilovala své pocity po tom, co jsem se rozhádala s kámošem. No, to je fuk. Snad se vám bude líbit :)

Přijde čas, kdy vstane a prožije úplně obyčejný den. Ale ne dnes. Dnes ještě ne...

Každý má určitě své místečko, kam rád zaleze, aby se schoval před světěm. Tahle krátká báseň je o tom mém, o nádherném rybníčku, kde se v podvečer odráží západ slunce.

První mé verše. Sama nevím, proč je zveřejňuji, ale rozhodně tím nechci fušovat Hanetce, nebo jiným do řemesla. Jen to zkouším.

Básnička, která vznikla původně pro povídku Tabula Rasa. Ale nějak jsem se jí nemohla zbavit... Pořád jsem ji měla v hlavě. Nakonec přibyly ještě tři sloky a tady je...

Báseň o životě. Nemá to hlubší smysl (možná vůbec žádný). Přeju hezké čtení =)

A nakonec PROSINEC.

Dnes to bude LISTOPAD.

Dnes to bude ŘÍJEN.

Dnes to bude ZÁŘÍ.

Dnes to bude SRPEN.

Dnes to bude ČERVENEC.

Dnes to bude ČERVEN.

Dnes to bude KVĚTEN.

Dnes to bude DUBEN.

Dnes to bude BŘEZEN.

Dnes to bude ÚNOR.

Dnes to bude LEDEN.

Možná to vypadá, že jsem posedlá anděly. Není tomu tak, jen se to nějak sešlo. Tyhle andělíčky vyrábím z korálků a věší se na vánoční stromeček, a před časem mě o nich napadla básnička. Doufám, že se vám bude líbit.